Kroky

Čtenáři časopisu jistě dobře znají podpis KATKA. Abyste znali nejen podpis, položila jsem naší spolehlivé spolupracovnici několik otázek: 

1/ Co tě ve škole bavilo a který předmět vůbec ne.

Na škole mě  bavilo, když ve třídě na nástěnce visela moje slohová práce  (i s  mými škrtanci a třemi vykřičníky od paní učitelky  za PÍSMO !!!)   Přírodopis byl  taky dobrý, ale jen pokud  byl o zvířatech. Co mě vůbec nebavilo byla chemie,  protože  jsem si vůbec neuměla představit ty molekuly nebo co   a když  se řeklo  třeba sodík, nevěděla jsem jestli si mám představit  nějaký kov nebo bublající  vodičku nebo plyn. Navíc jsem  se nerada učila. 

2/ Vzpomínáš na školu  ráda?

Ani  náhodou. Od první třídy se mi spolužáci posmívali a vydrželo  jim to až do osmé. Učitelky byly    nepříjemné  a občas  mě před třídou pěkně  ztrapnily. Já jsem byla věčně uražená,  k tomu ještě tlustá a brejlatá. Nikdo se  mnou nechtěl kamarádit,  pořád jsem musela za někým „dolejzat“. Měla jsem  představu,  že aby mě někdo bral vážně, musela bych být krásná, milá  nebo aspoň  génius v matematice. Víte, jaký to  byl pro mě  zážitek, když jsem se později  dověděla,  že mě Bůh miluje  takovou, jaká jsem? Úžasná úleva.  

3/ Vím, že  pro  Tebe je velmi důležité, aby Ti Bůh mluvil do života - ptáš  se ho na radu,  stojíš o to, aby Ti dával nápady. Jak to začalo?

Můj  život se mi vůbec  nelíbil. Toužila jsem po přátelství,  ale špatní kamarádi mě naučili spoustu  špatných věcí  a byla jsem v nich až po uši,  takže ti, co by mohli být dobrými  kamarády se mi raději zdaleka vyhýbali. Kolikrát jsem kvůli  tomu brečela. Byla  jsem z nevěřící rodiny, nenapadlo mě  hledat pomoc u Boha. Hledala jsem ji v  přírodě, jezdila na  vandry s trempíkama a chodila mezi jeskyňáře. Příroda  byla  pěkná, ale řešení žádné. Když mi bylo 16, oslovila mě  maminka mojí spolužačky.  Řekla mi, že mě Bůh miluje, že  Mu na mě záleží. A jediné, co za to ode mne chce  je, abych  mu věřila. Věděla jsem, že je to příležitost, jak začít  znova. Bůh mi  nabízel život, ve kterém bylo všechno, po čem  jsem toužila. Tak jsem to přijala.  Opět jsem si sice vysloužila  posměch spolužáků i mojí rodiny, ale Bůh mi nabídl  sám  sebe, jako nejlepšího přítele a přidal spoustu kamarádů mezi  těmi, kteří Mu  patří.   

4/ Do Kroků píšeš Dobrodružství  s abecedou (nejen), před tím  byla na pokračování Sedmička.  Jak dlouho jsi spolupracovala se  skautem?

Asi jen 5 let,  ale do toho období patří moje takzvané zážitky na  celý  život. Byla jsem plná ideálů o přátelství, o životních  zásadách a chtěla  jsem to někomu sdělit. Navíc, jak jsem  se celé dětství snažila k někomu vecpat,  nestihla jsem si  užít takové to obyčejné hraní na indiány a pod.. A rozhodla  jsem se to všechno dohnat. Jenže, když někdo v19ti sám běhá  po lese s lukem a  šípem, tak vypadá, že je zralý na blázinec.  Když tam ale běhá s celým oddílem,  tak je to normální.  Skaut byl skvělé řešení. Jsem za to Bohu vděčná  

5/  Koho máš doma - kdo k tobě patří?

Psa, děti a  manžela.  Manžel se jmenuje  Víťa , děti Anežka (8let), Vítek (5let)  a Vojtíšek(2roky)Pes se jmenuje Bára  a je z nás všech  asi nejrozumnější.  

Ptala se Irena Zemanová, odpovídala Kateřina Rybáriková          

Jsem moc ráda, že jsem se na jedné akci Dětské misie s Katkou seznámila, a že časopisu KROKY nabídla spolupráci, které si vážím. A výhodou je, že bydlíme blízko - tak jednou za roh.