Kroky

 
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size
  • default color
  • blue color
  • green color
Home
Krok za krokem s Ježíšem

Palfi

Moji rodiče byli věřící a společně jsme se účastnili shromáždění sboru – pro mne odjakživa.

Bral jsem za samozřejmost čtení z Bible, modlitby a k tomu slušné chování na veřejnosti. Můj život ovlivňovaly dvě skutečnosti:

1/ Byl jsem jedináček. Problémy s posměchem sice nebyly moc silné, ale byly. Útěchou mi byl verš z proroka Jeremiáše: „Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí.“ (Pláč 3:27-33.“) To moje jho, břemeno, jsem bral tak, jakože nemám sourozence.

2/ Pozitivnější bylo a je, že mám rád přírodu – zvlášť les. To může říci kdekdo, ale já měl touhu ji poznat do hloubky a studovat její zákonitosti. A tak jsem „záviděl“ Adamovi v ráji. „Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu zvěř... přivedl je k člověku ... Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve.“ (1Moj. 2:19)

O prázdninách roku 1957 jsem se dostal do situace, ve které jsem se rozhodl příjmout Pána Ježíše jako osobního Spasitele a Pána. Jako 13,5 letý hoch jsem se poprve zůčastnil pobytu věřící mládeže na Vysočině. Jeden den byla naplánována návštěva věřících v nedaleké vesnici. Toho roku dost pršelo a řeka, kterou jsme museli překonat, se rozvodnila,vzala i lávku, kterou jsme měli přejít. Za dramatických okolností jsme návštěvu přece jen uskutečnili. Společně jsme se potěšili Slovem, modlitbou a hlavně písněmi. Atmosféra byla úžasná a já byl nadšen a také nadšeně jsem zpíval. Vedle mne seděla tetička, co vedla besídku a náhle se mě zeptala: „Pavílku, ty jsi takový radostný, přijal jsi už Pána Ježíše do svého srdce?“

A já jsem musel říci, že ne! A ještě dodala: „Zpátky musíme jít jinou cestou, kde je poškozený most, co když se s námi zřítí!?“ A bylo po radosti. Na mostě jsme utvořili řetěz a já se křečovitě držel toho přede mnou i za mnou – co kdyby!! Přešli jsme zdrávi, ale byla to malá útěcha. Stále jsem musel přemýšlet: Jsem zachráněn pro věčnost? Jsem spasen? Cesta zpět do Koněšína pak byla romantická, ale já nic nevnímal – otázka spasení stále „hlodala“. Druhý den, kdy jsme se znovu všichni setkali na půdě na seně a kdy nám strýček vyprávěl z Božího slova, já měl smutek v duši. Pozoroval jsem ostatní, že se všichni usmívají a já byl v duchu smutný. Přemýšlel jsem. A pak přišla do mého srdce výzva: „Vyznej své hříchy a poděkuj za záchranu. Pán Ježíš zemřel a prolil svou krev na tvé odpuštění.

Ale On je živý a má tě rád.“ Udělal jsem to a hned bylo jasno i na půdě ve vesničce Koněšín.

Za ty roky „chození“ s Pánem Ježíšem jsem nezapochyboval o tom, že jsem v Něho uvěřil. Spíše naopak! Už jsem nebyl jedináček. On mne uvedl do rodiny Božích dětí, vrstevníků i vzorů. A ta náklonost k přírodě? Zúročil jsem svoje studium i samostudium v povolání, které jsem mohl vykonávat přes 30 let jako pracovník v oboru Ochrana přírody. Už nezávidím Adamovi, protože jeho povolání jsem mohl zakusit „na vlastní „kůži“.

A jsem vděčný, že Bůh je se mnou, že mně radí a vím, že mě má rád.

Palfi

 

ČÍSLO 5 2013

ČÍSLO 4 2013

ČÍSLO 3 2013

ČÍSLO 2 2013

ČÍSLO 1 2013