Kroky

Ach jo… zase mi toho spoustu upadlo. Strašně se mi třesou ruce jak chvátám. Ale pšenice musím mít tolik, aby se rodina aspoň trochu najedla. Ohlížím se každých pár vteřin, jestli se někde neobjevují nepřátelé. To by byl průšvih. Tak rychle, rychle…ještě trochu.
Chytám se leknutím za srdce, když za sebou slyším hlas: „Hospodin s tebou, udatný bojovníku!“
Ale to je přece Hospodinův posel, říkám si v duchu a prohlížím si jeho urostlou postavu. Udivuje mě to oslovení. Copak si nevšiml, (víc v časopise)

Zdena Sedláčková

... Zničehonic se na mě sesypaly jedna pohroma za druhou. Přišel jsem o své bohatství, o všechny své děti, o zdraví i dobrou pověst. Má žena si přála mou smrt. Tři nejbližší přátelé mi radili všechno možné, ale nic z toho neplatilo zrovna pro mě, až mne nakonec zanechali svému osudu. (více v časopisu)

Danka

To nám ty prázdniny ale uběhly. Než jste se stačili otočit, tak už na vás docela zblízka mává „začátek školního roku“. No, jen se neškareďte – ono je přece jen potřeba, nějaké ty školní vědomosti získat, abyste se ve světě úplně neztratili. Já vím, rady dospěláků – ty vám nevoní. A přesto tu jednu dnes pro vás mám. Zní:

S poctivostí nejdál dojdeš

-český spisovatel,
-evangelický kněz,
-nezávislý misionář,
-vydavatel časopisu Reformované listy,
-odborník na biblickou lingvistiku;

Dědo, co jste dělali po prázdninách? Chodili jste do lesa pořád?
Když prázdniny skončily, začal školní rok a blížil se podzim. Na houby se už moc nechodilo, protože přestávaly růst. My kluci jsme se vlastně už hned začali těšit na zimu. Zimy bývaly v té době dlouhé a bývalo i hodně sněhu a silné mrazy. Nám to nevadilo – spíš naopak. Než ale ta zima přišla, ještě jsme si užívali pěkného podzimního počasí. Třeba jsme chodili na lískové oříšky, kterých rostlo všude kolem na mezích plno. Vždycky se nás vypravilo víc kluků a pomáhali jsme si při sbírání. Jeden ohnul lísku a druhý sbíral a ukládal si na břicho pod košili jako do kapsy. Pak jsme si to vyměnili a končilo se, až jsme všichni měli dost. A následovaly hody. Kdo měl nožík, uřízl vršek oříšku, a pak ho pomocí špičky nože páčením otevřel a vybral malé, chutné jadérko. Kdo nožík neměl, vzal dva kameny a rozbíjel oříšky – často i své prstíky. Ale když byl šikovný, zůstaly celé i prsty i jadérko. Co jsme nestačili sníst, vzali jsme domů, dali do plátěných pytlíků a v zimních večerech při povídání to byla dobrá zdravá pochoutka. Tak se o nás Pán Bůh postaral, abychom měli něco dobrého, když na bonbóny a čokoládu nebyly peníze. Ty umíš už číst. Prosím, najdi si Žalm 34.

... „A nepověděl bys nám nějakou pohádku?“ ozval se jeden z nich. „Ještě pohádku a jakou by sis představoval?“ „Nějakou, co neznáme, prosíím,“ žadonili. „Tak dobře, když tak prosíte.“
A začal jsem. „V jednom domku na kraji města bydlela rodina milých lidí. Maminka, tatínek a dvě děti, Maruška a Honzík. Byli ještě malí, Honzík byl teprve druhák a Maruška měla jít do školy po prázdninách. Zrovna jim začaly. A tak jedno odpoledne přemluvili tatínka, aby s nimi šel na maliny a jahody..“ „Počkej, větříku, my jsme chtěli pohádku, kterou neznáme, a ty nám vykládáš o Perníkové chaloupce…“ „Nebuďte netrpěliví, hoši, ne všechno je takové, jak to ze začátku vypadá. A poslouchejte.“ „Když byli v lese, začali sbírat. Tatínek byl ale po práci unavený, a tak si sedl pod strom a za chvíli usnul. No a tehdy Marušku napadlo, (více v časopise)

... Možná jste i vy trochu jako harfa. Ne že by vás na noc někdo zavíral do skříně a byli jste celí pozlacení, ale třeba máte tolik citlivých strun a strunek, že si někdy sami se sebou nevíte rady. Jednou bubláte jak veselá řeka a znenadání jste celí utrápení jako vyschlý pramínek. Možná to znají hlavně ti z vás, kdo už jsou „puberťáci“. To s člověkem totiž hází jedna vlna za druhou a vůbec každou chvíli se vám celý svět zdá tak trochu „na vodě“. Pokud je ve vás takové bohatství strunek, není to s vámi lehké, ale svědčí to o tom, že máte velký dar, příležitost stát se velmi hlubokými dospělými. Nebudete jako povrchní lidé, kteří uslyší kdejakou hloupost a bez rozmyslu ji slepě následují. Můžete se naučit vnímat svět moudře a pravdivě, můžete se stát pro lidi kolem sebe opravdovým pokladem. Jde o to, komu na ty svoje strunky dovolíte hrát. Nemyslete si, že Pán Bůh je nějaký suchar, který to neumí „pořádně rozbalit“! V jeho rukou budete jednou znít důrazně a mocně jako moře a jindy jemně a tiše bublat jako horská bystřina. (celé v časopise)

Milí čtenáři,
prázdniny jsou u konce a brzy nastanou školní povinnosti, domácí úkoly, atd. Ale raději nemysleme na to, co nás čeká a zkusme si vzpomenout na krásné sluneční letní prázdninové dny, kdy jsme mohli běhat po venku, hrát si s kamarády, sledovat sportovce v televizi nebo jsme sami mohli sportovat. A tak jsme vybrali téma sport.

1. Jaký sport máš nejradši? Jak moc se mu věnuješ?
2. Jaký sport naopak rád nemáš a proč?
3. Myslíš si, že je důležité sportovat?
4. Díváš se radši na sportovní utkání v televizi, nebo naživo?
5. Máš radši kolektivní sporty, nebo sporty jednotlivců?
6. Máš radši zimní, nebo letní sporty?

Tyto otázky jsme dávali těmto kamarádům: Martin – 14 let z Loštic, Alča – 17 let z Rapotína, Elinor Gordon – 15 let (USA Los Angeles), Adámek – 7 let z Loštic, Adélka – 11 let z Čisovic.

Jednou přišla teta Katka do klubu a měla s sebou karimatky a provázek. „Děcka, dneska budeme řádit,“ povídala a přitom stěhovala stoly. Udělala ze židliček, stolů a karimatek takovou pevnost a pak…! Pak vysypala z velkého pytle obrovitánskou hromadu papírových koulí. „Jéé, bude koulovačka,“ hrnuli jsme se to hned vyzkoušet. Teta Katka si nás ale zavolala zpátky na koberec a vysvětlila pravidla: „Rozdělíme se na dvě skupiny. Jedna budou obyvatelé hradu – to je ten náš opevněný stůl – a druhá budou útočníci ...

... Pojďte, ještě Bohu poděkujem: Náš nebeský Otče děkujeme, že jsi naším hradem, že se u tebe můžeme schovat, že jsi pevný a silný. Na tebe nikdo nemá a my můžeme být u tebe v bezpečí. Amen“ Málem jsem u té modlitby usnul. Bylo mi tak hezky! Přepadla mě únava po tom skvělým řádění a cítil jsem, že mám velkýho silnýho Boha Otce, který se mě vždycky zastane.

... Najednou se ozvalo zaječení, delfín vystřelil nad hladinu jako uštknutý, na boku jsem zahlédl kruhovou ránu, ze které mu crčela krev. A pak žbluňk a byl pryč. A zase se ozvalo. „Brazíliééé, tam si žijúúéééé..!“ „Hej, už toho mám dost, kdo to tu zpívá? Vylez přece!“ Sletěl jsem níž a.. tam jsem TO uviděl. Takové mrně nedomrlé, velké tak 40 centimetrů se povalovalo těsně pod hladinou. Co je to za rybu? Vypadalo to jako malý žralok. Vynořil hlavu. Smíchy jsem málem spadl do vody. Začal na mě poulit modravá očka, krátký rypáček s divnou kulatou pusou a v ní malá ostrá zubiska trčel nad hladinu. A hlavně, vypadal hodně legračně. A když ještě začal mluvit… „Jsem strašlivý žraloček brazilský.“ Vyprsknul jsem a prohodil něco o malém prckovi, co sotva někomu ublíží. „Aha, tak prcek, jo?“ Začal se čílit. (celé v časopise)

Ahoj holky a kluci. Dnes si budeme povídat o důsledcích mimomanželských sexuálních vztahů. Tak se nad tím nejen zamyslete. Ale hlavně si na ně vzpomeňte, když budete mít pokušení ochutnat „zakázané ovoce“. Ono sice navenek je lákavé a vzrušující, ale jeho chuť je hořká a trpká.

Manželství bez tajemství
AIDS
Nechtěné těhotenství
Potrat – umělé přerušení těhotenství

„Pamatuj na Stvořitele svého ve dnech mladosti své...“ Kazatel 12,1

Jsou za námi dva měsíce, na které můžeme už jen vzpomínat. Někomu se splnily plány a představy, pro někoho byly bohatější, než si vůbec představoval a někdo je bohatší o zážitky a zkušenosti, se kterými vůbec nepočítal. Něco nám budou připomínat fotografie nebo záběry kamery, ale zkusme se zamyslet nad tím, co zůstalo v nás.
Jeden chlapec mi po návratu z desetidenního pobytu ve Švýcarsku jako první vzpomínku uvedl, že byli z nějakých organizačních důvodů ubytováni ve čtyřhvězdičkovém hotelu za cenu tříhvězdičkového.
Navrhuji mít takový pamětníček (velikost podle toho, co je vám sympatické) a napsat si aspoň několik poznámek: s kým, kde, co, kdy. To kdy nám obvykle vypadne, a pak marně  vzpomínáme, kdy to vlastně bylo. Já jsem se naučila psát na zadní stranu fotky: kdy, kde a kdo. Klidně to mohou dělat i mladší, protože na sklerózu si stěžují už i absolventi první třídy.
Někdy nám krátká vzpomínka nebo třeba věta jako nadpis kapitoly hodně připomene. Ručím vám, že za nějaký rok budete sešitkem listovat moc rádi.
Zkusme si připomenout, na co nezapomíná Bůh, na co sice nezapomene, ale na co si nikdy nevzpomene. Co radí nám, abychom si opakovali, co máme vždycky vědět.Všem čtenářům přeji dobrou paměť pro uchování vzpomínek na všechno dobré a krásné, co zažili. A všem žákům a studentům dobrou paměť pro všechno, co se budou v tomto školním roce učit.