Kroky

Ahoj holky a kluci!
Pojďme se i dnes společně rozhodnout, že se nenecháme unášet proudem světa. Místo hněvu a pomsty nechme ve svém srdci místo lásce a odpuštění.

Kamarádka!?
Miriam se zálibně dívala do zrcadla na své nové tričko. Dostala ho včera večer k narozeninám. Už se těšila, jak se pochlubí kamarádkám ve škole. A nejvíc se bude chlubit Věře. Ta hloupá koza musí konečně pochopit, že ty její středověké názory nikoho nezajímají. Už už za sebou chtěla zabouchnout dveře od bytu, když vtom její pohled sklouzl na poličku v předsíni. Ležel tam časopis, který jí Věra půjčila minulý týden. Rychle se pro něj vrátila a před domem jej vyhodila do popelnice. V žádném případě nebude číst nic o žádném „pánbíčkovi“. To se tedy dneska už rozhodně nenosí ...

... Věrku napadlo, že Pán Bůh Miriam konečně potrestal za ty její hloupé řeči. A taky si řekla, že jí to patří a že má zasloužený trest. A kdoví jak by to dopadlo, kdyby ji nenapadl verš z Bible: “… a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám…“ Rychle se rozběhla do staré kotelny. Miriam ležela na zemi jako mrtvá. Věrka se nad ní sklonila a zjistila, že dýchá. V tu chvíli nepřemýšlela o tom, ... (víc v časopise)

S láskou teta Míša

-americký baptistický kazatel,
-vůdce hnutí za lidská práva a svobody,
-nositel Nobelovy ceny míru /1964/

V roce 1963 během pochodu na Washington pronesl Martin Luther King nejznámější projev I Have a Dream /Mám sen/:
„Sním o tom, že jednoho dne tento národ povstane a bude skutečně žít podle svého kréda: ‚Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni.‘ Sním o tom, že jednoho dne na červených kopcích Georgie budou synové bývalých otroků a synové bývalých otrokářů schopni spolu zasednout u stolu bratrství. Sním o tom, že moje čtyři děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru.“… (celé v časopise)

(celé v časopise)
„Dědo, ty povídáš o sportování a přitom taky o kamarádech. Jeden ti poradil co s rozbitou botou, druhý tě vytáhl z pod ledu v řece. Tys měl víc kamarádů?“
My kluci jsme drželi spolu. Každý měl doma několik sourozenců – ty mladší musel často hlídat, od starších jsme zase ledaco okoukali. Každý jsme měli nějaké povinnosti a museli poslouchat. Každý z nás byl v něčem jiném šikovnější nebo chytřejší, tak jsme si pomáhali a drželi spolu. Tři jsme kamarádili, i když už jsme potom byli starší. Dokonce jsme byli spolu jako partyzáni ve druhé světové válce. V knize Přísloví jsou o kamarádech dva zajímavé verše: V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení. Přátelit se s kdekým je ke škodě. Kdo však miluje, přilne víc, než bratr.
„Už se těším, až si budeme zase povídat!“

 vzpomíná děda Míla

... „Davide, vstávej, je čas jít do školy!“ Jenže co to? Ještě více se zachumlal pod deku a jen něco zabručel. „Davide, no tak, vstávej, je už dost hodin.“ Prudce se zvedl. „Já dneska nikam nejdu!“ A zase se schoval pod deku. Tak jsem mu ji stáhnul. „Jak nikam nejdeš? Máš přece školu.“ „Prostě nejdu!“ „Ty jsi nemocný?“ Nechápal jsem to. „Ne.“ „Tak proč?“ „Je pátek třináctého, víš?“ odsekl a otočil se ke zdi. „Pátek třináctého? To mají všechny školy prázdniny?“ Nemohl jsem si to srovnat v hlavě.
Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, žádný takový svátek neznám. David se zvedl a poklepal si na čelo. „Ty neznáš pátek třináctého? To je nešťastný den. A spolužáci říkali, že když je pátek a třináctého, ... (celé v časopise)

(celé v časopise)
Možná jsou někteří z vás podobní kontrabasu. Možná jste trochu nemotorní a tvrdí se o vás, že se chováte jako slon v porcelánu. Ale věřte, že žádná dobrá parta by se bez vás neobešla. Vzpomeňte – basa stojí na pódiu v pozadí, a přece když přestane hrát, něco není v pořádku, nějak to nešlape. Třeba zrovna i vy máte tento dar! Nejste sice ti, kteří by hned byli středem pozornosti, zato když někde chybíte, něco není v pořádku, něco není úplné. Možná máte dobrý smysl pro humor, třeba umíte pomoci dobrou radou nebo chytrým nápadem.
A to je velká vzácnost. Můžete být vděční Bohu, že vás udělal podobně jako basu. Dobrých basistů a basistek totiž není nikdy dost a v každé kapele je po nich sháňka! Tak dobrý, plný zvuk a správný rytmus vám přeje

Ahojte všichni!
Téma tohoto vydání našich otázek a vašich odpovědí je technický pokrok. Každodenně se setkáváme s různými technickými vynálezy a ani si neuvědomujeme, jak důmyslný přístroj třeba takový počítač je. Když nad tím teď přemýšlím, napadá mě, že lidé, kteří vymysleli takové přístroje, museli být opravdu dobří. Zároveň si ale říkám, jak úžasný musí být Bůh, který takové lidi stvořil.

1. Myslíš si, že je dobře, že je lidstvo tak hodně vyspělé?
2. Jaký měl podle tebe Bůh důvod k tomu, že umožnil tak velký technický pokrok?
3. Myslíš si, že toho člověk může ještě hodně objevit, nebo už podle tebe bylo všechno vynalezeno?
4. Jaký vynález je podle tebe nejúžasnější???
5. Chtěl bys ještě větší technický pokrok, nebo ti stačí už to, co máme?

Tentokrát nám své odpovědi na naše otázky poskytli: Jenny Mikušcová /15 let, Zlín/, Eben Chan /23 let, Jiangmen Čína/, Julča Hamplová /15 let, Zábřeh/, Alexander Liolias /15 let, Olomouc/, Adámek Petrecký /7 let, Loštice/.

Po dlouhatánských prázdninách jsme šli se sestřičkou Verunkou do klubu Oveček. Byly tam i nové dětí. Ještě, že Davča a Vojtíšek tam byli taky. Jsou to velčáci jako já. Nejdřív jsme si sedli na koberec do kolečka a teta Katka se nám představila. Já ji ale už znám, tak to asi bylo pro ty nový. Pak jsme se měli představit my. Každý řekl svoje jméno. Ty nový holčičky se jmenujou Kačenka a Anička, a jeden novej chlapeček si s náma nechtěl povídat a byl celou dobu u hraček. Oni jsou takový prťata.
Teta Katka říkala, že v klubu Oveček se scházíme proto, abychom si povídali o Pánu Bohu. A to úplně nejprvnější, co o Něm máme vědět je, že stvořil tento svět, na kterým žijeme. Pak se postavila ke zdi, na které visely nějaký provázky. Na provázkách byly pruhy látek. Myslím, že bílá, modrá a zelená. Nahoře byla bílá. Teta začala vyprávět, že Bůh nejdřív stvořil zemi, na které vůbec nic nebylo, jen voda a tma. A pak začalo 6 nejdůležitějších dní pro svět... (celé v časopise)

... „A my teď za to Pánu Bohu poděkujeme.“ Všichni jsme sklonili hlavy, jen ti noví trochu koukali, co se děje. Teta jim řekla, že s Bohem můžeme mluvit, i když ho nevidíme, že se tomu říká modlitba a že on nás určitě slyší. Můžeme se modlit třeba takhle: „Děkujeme Ti, Bože, za to, jak krásně jsi stvořil tento svět. Je to důkazem Tvé lásky k nám. Všechno jsi to stvořil tak, aby to fungovalo a navíc aby nám to dělalo radost. I my Tobě chceme dělat radost. Nauč nás dělat všechno, co se Ti líbí. Amen.“
Pak nás naučila ukazovací písničku „Kdo stvořil mihotavé hvězdy“ a šli jsme ke stolečku vyrábět obrázky. To bylo moc zajímavé, lepší jak ve výtvarce. Když si o to napíšete do redakce, tak vám ten nápad pošlou.
Dal jsem si ten obrázek doma na ledničku.

... Kroky (tehdy ještě Duha) v Braillově slepeckém písmu vychází od roku 1995. Obrázky samozřejmě chybí, ale ostatní text je stejný. Ti, kteří běžná písmenka ani obrázky nevidí, využívají již více než 100 let geniálního vynálezu nevidomého Francouze Louise Braillea. Jako šetnáctiletý student vytvořil systém vystouplých bodů, které se dají dobře číst bříšky prstů. Různými kombinacemi šesti bodů (hrbolků) seřazených do tří řádků a dvou sloupců (jako šestka na hrací kostce), je možné vytvořit celou abecedu. Podobně se používají i matematické či chemické značky nebo notový záznam. Zpočátku se Braillovo písmo psalo ... (více v časopise)

„To je paráda, lehnout si na záda a snít si..!“ zpíval jsem si zavěšený na větvi. „S křídlem pod hlavou, sát džungli jásavou a žít si..!“ ozvalo se nade mnou. „Kdo mi to tu pomáhá?“ podivil jsem se. Hlas pokračoval: „Je to paráda, když v noci šaráda tu zníí.. Na kmeni spoustu žab a k tomu ten můj hlas si zpívááá!“ „Dost, tohle se moc nerýmovalo,“ zasmál jsem se. „A ten tvůj zpěv zní spíš jako pištění. Kde jsi?“ „Kuk!“ Udělalo to na mě, až jsem se lekl. Střapatá hlavička krásného černooranžového ptáčka, velikosti většího kosa, nebo menší vrány, se vynořila z listí těsně vedle mne.
„Nazdárek, chocholouši, jak se vede?“ Byl mi sympatický. Hned mi to vrátil: „Jo, dobře a nejsem chocholouš, ty létající myši.“ „Jedna nula pro tebe, doufám, že ses neurazil.“ Ale nevypadal na to. Naopak. Byl rozesmátý a veselý. „Tobě je dneska nějak hej, co?“ „A tobě ne?“ zeptal se. „Dívej, jak je kráásně. Sluníčko probleskuje přes listí pralesa, vzdoušek těžký a voňavý, jak to mám rád a kolem samí milí kamarádi.“
Polknul jsem. Vedle ptáka se něco šustlo. „Já.., já bych neřekl, že tu jsou samí milí kamarádi, tam, podí.. pozor!“ stačil jsem jen vypísknout, když z podrostu vystřelila štíhlá hladká hlava a chytila ptáčka za bříško. Byl to had. „Jedeš!“ snažil jsem se ho zaplašit. Jenže jsem ani nemusel. Nevím, co se stalo, ale had, jakmile se mu dostalo peří ptáka do tlamy, podivně ztuhnul a rychle se stáhnul. A pak jsem viděl, jak se zvláštně kroutí a jestli hadi umějí prskat, tak to bylo asi ono. A nakonec sebou žuchnul dolů. „No..no tohle,“ vydechl jsem  úžasem. „Co to bylo? Tys měl ale štěstí, to..“ „Ále, hádné chestí. Ho se mi obchas htává,“ zahuhlal pták, jak měl ponořený zobáček v peří a snažil se je uhladit. Vypadal až moc klidně. „Takhle mě rozčepýřit,“ brblal. „Počkej, tak vysvětlíš mi to? Jak žádné štěstí? Proč tě nesežral?“
Podíval se na mě pronikavým okem. „Hele a ty jsi spadnul odkud, že to nevíš?“ „A co mám jako vědět?“ Stále jsem nechápal. „Já jsem přece jedovatý.“ Můj vyjevený výraz ho rozesmál. Vykoktal jsem: „Pokud vím, tak ... (více v časopise)

Ahoj holky a kluci! V dnešním vydání 13-té komnaty se vrátíme k tomu, jaké důsledky může přinést sex mimo manželství. Dneska se však více zaměříme na to, jak to může „pěkně zamávat“ s vaším srdíčkem.

ODMÍTNUTÍ A STUD (více v časopise)
POCIT VINY (více v časopise)
POKÁNÍ
Láska Pána Ježíše Krista a jeho krev prolitá na kříži má moc odpustit nám každý hřích. Tedy i selhání v sexuální oblasti. Je třeba v pokání přijít před Pána Ježíše a poprosit ho o odpuštění. K upřímným se Bůh má upřímně. Do tvého srdce může znovu přinést pokoj a radost. Pokání neznamená, že si můžeš sex klidně vyzkoušet a Bůh ti pak stejně odpustí. Nezapomeň, že důsledky, které si svým nezodpovědným chováním způsobíš jsou trvalé.
Ježíš odpustil i ženě, která byla přistižena při cizoložství. Ale stejně jako pro ni, platí i pro tebe – jdi a již více nehřeš!

Ahoj kluci, ahoj holky,
jak jsem slíbil, řeknu vám něco o mém nástupu do speciální třídy... (celé v časopise)

... Každý den se teď do školy těším. Mám jedničky a dvojky a naši mě chválí, že mám krásnou úpravu v sešitech. Rodiče mají hlavně radost z toho, že já mám radost, že si dělám sám domácí úkoly (to jsem dřív vůbec nezvládal), že se nemusíme celé večery učit a dohánět, že máme víc času na pomazlení a taky chodím se psem na procházky… je toho hodně, co se změnilo. Mám i víc uklizeno v pokojíčku. (to je pravda – pozn.maminky)
Taky jsem už přešel do dorostu, chodím hrát na kubánské a africké perkuse a cvičím s tátou psa. A úplně nejvíc se nám se ségrou líbí, když naši přijdou večer k nám do pokojíčku se modlit a mají na sobě ty bílý župany. Život je hustej! Probouzím se teď každý den do nového krásného rána. Fakt moc díky, Pane Ježíši!

Ahoj kamarádi!
To byl šok, co, zvyknout si po dvou měsících prázdnin zase na školu! Tady v Izraeli je dobré, že už budeme mít za chvíli zase prázdniny. 29. září na večer budeme slavit vstup nového roku „????“?“ – hatašsat, což je, počkejte… rok 5769 od stvoření světa. To budeme mít dva dny volna. Dobré je také, že krátce po začátku nového roku přichází den smíření, Jom Kipur. Takže se lidé zamýšlejí nad svým životem a snaží se dávat do pořádku věci. Většina lidí se o dnu smíření postí od jídla i pití. Hlavně ortodoxní Židé jdou do synagogy a modlí se takzvané „slichot“ – modlitby odpuštění. Sekulární Židé si třeba zalezou do postele, aby ten půst nějak přežili. A my děti se na ten den moc těšíme, protože v celém Izraeli nejezdí žádná auta, žádné autobusy ani vlaky. Silnice patří nám a našim skateboardům, kolům a koloběžkám. Přála bych vám, abyste mohli zažít tu atmosféru předvečeru Jom Kipuru. Rodiny se sejdou odpoledne ke slavnostní večeři, kterou ukončí před setměním. Pak se vydávají bíle odění lidé do synagogy. Na ulicích je zvláštní ticho, protože nejezdí auta a zvláštní hluk, protože je všude plno dětí a samozřejmě je slyšet zpěv ze synagog. Lidé si vzájemně přejí „gmar chatima tova“, aby je Bůh zapsal v dobrém do své knihy. Nejradši bych na ně zavolala: „Už ten Boží zápis mám, mé jméno už je zapsáno v nebesích. I vy se můžete nechat zapsat!“ Ale to samozřejmě neudělám. Po dnu smíření se vrátíme s odřenými koleny na pár dní do školy, a pak nastanou svátky stánků „sukot“. Rodiny staví na balkonech, na zahradě i na ulicích stánky. My  je zdobíme řetězy, ať už vlastnoručně vyrobenými z barevného papíru nebo lesklými koupenými. Někteří lidé si dokonce na suku připevňují elektrické svíčky, jako křesťané na vánoční stromeček. Podle Bible se má ve stánku týden bydlet na připomínku toho, že Bůh nechal Izraelce bydlet ve stáncích na poušti. Většina lidí tam hlavně jí, a to ne sami. Přátelé i příbuzní se vzájemně navštěvují a společně se ve stánku baví. Já i moji sourozenci docela rádi ve stánku spíme. Přes den je tam moc horko. Asi tomu nebudete věřit, ale my máme teď i v půlce září ještě kolem třiceti stupňů. Na konci svátků se Izrael modlí za déšť. Minulou zimu téměř nepršelo, a tak nám klesá hladina Genezaretského jezera. V Bibli je napsáno, že déšť je Božím požehnáním  a je jasné, že si ho nezasloužíme. Chci vás poprosit, abyste se tentokrát s námi za déšť modlili; krátkou modlitbu před usnutím a já vám pak napíšu, kolik toho napršelo.

PS: Pokud by vás nebo vaše rodiče zajímalo víc o životě v Izraeli a židovských svátcích, přečtěte si knížku mojí maminky: Všední dny začínají nedělí. © Krista Gerloffová, Křesťanský mediální svaz KEP, www.israelnetz.com

Tyto KROKY nás v několika článcích přivádí k tématu: kamarád, přítel, přátelé a k zodpovědnosti za ně. Je moc dobré přítele mít a přítelem být (to jistě platí i pro rod ženský -:)). Není to samozřejmé, občas i dost náročné, třeba když hledáme společnou řeč, řešení vhodné – přijatelné pro všechny zúčastněné. Nás lidi Pán Bůh udělal tak, abychom nebyli rádi sami. Aby nám bylo dobře, když k někomu, někam patříme. Je moc krásné patřit do Boží rodiny a důležité „být tam doma“. Měli bychom znát nejen svoje (sborové a církevní) aktivity, ale misijní akce i jiných společenství a vzájemně si pomáhat a se podporovat.
Vnímám to zvlášť silně v souvislosti s časopisem KROKY. Např: „… Nebudu odebírat, děti ho nečtou celý…“ Kdo z nás dospělých čte celý časopis, který koupí? A nevracíme se třeba časem k článku, který jsme vynechali? Obávám se, že těch, kdo mají radost z toho, že za nimi KROKY chodí a uvědomují si jejich důležitost a přínos pro školáky i neškoláky (inspirace pro učitele i rodiče) je tak málo, že za svými čtenáři už nebudou moct přicházet. Je mi líto zvlášť těch, kteří nepatří do velkých sborů a moc jiných kontaktů nemají. Jenže bez nových a početnějších objednávek se neobejdeme. Je jasné, že děti odrůstají a asi čtou něco jiného. Ale do sborů snad nepřibývají a nepřicházejí děti nové?
Milí přátelé a sourozenci, dělím se s vámi svoji starost. Potřebujeme vaše modlitby – i sponzorské dary.