Kroky

 
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size
  • default color
  • blue color
  • green color
Home
ČÍSLO 1/12


Představujeme: Dětský klub TeenChallenge

...

V současné době prostory Dětského centra dětem nabízejí klubovnu pro školáky, hernu pro předškoláky, tělocvičnu, hernu se stolním hokejem, kuchyň, kde děti mohou spolu s pracovníky například chystat svačiny či péct, a také sociální zázemí včetně sprchy, která je dětem také k dispozici. Centrum navštěvuje celkem asi 80 dětí ve věku od 3 do 14 let.

...

Do budoucna bychom chtěli rozšířit službu i pro maminky dětí, proto v současné době zjišťujeme možnosti spolupráce s Úřadem práce, přes který bychom mohly romské nezaměstnané ženy zaměstnávat třeba na úklid a při té příležitosti se vzájemně učit a poznávat.

...

Hanka, členka týmu TCh

(celé v časopise)


 

 

 
Dopisy důvěry (1): O lásce, sexu a milování

Milé holky a milí kluci! Vítám vás nejen v Novém roce, ale také v nové rubrice. Je to taková mladší sestra TŘINÁCTÉ KOMNATY.

Věřím, že se vám naše čtení bude líbit. A taky doufám, že když se budete chtít zeptat na něco, co se vám zdá „tabu“, že si najdete odpověď v našich důvěrných dopisech!

"Ty nikoho nemáš?!!!"

Sex a Bible...

Každý jsme jiný kousek puzzle...

... a Bůh nás spojí tak, abychom se k sobě hodili

Správný směr

teta Míša

(celé v časopise)

 

 
Krok za krokem s Ježíšem: Katka - zmizela zeď

Ahojte, jmenuju se Katka.

Moje cesta k Bohu nebyla sice nějak klikatá, ale za to dlouhá, pokud bychom to měřili na čas. Můj tatínek zemřel, když jsem byla ještě hodně malá a maminka se o mě starala sama. Když jsem v první třídě za ní přišla, že do školy přišla jedna paní a chce učit děti o Bohu, nic nenamítala proti tomu, abych k ní chodila. To byly moje první krůčky, kdy jsem se dovídala všelijaké příběhy z Bible a vůbec to, jaký je Bůh. Věřila jsem všemu, co jsem slyšela. V okolí nebyl nikdo, kdo by se mi smál.

Pak jsem začala k té paní chodit do klubu, kde jsme si taky povídali o Bohu. Pozvali mě na tábory, kam jsem jezdila, poznala kamarády a dále poznávala Boha. Začala jsem chodit do křesťanského sboru v našem městě na setkávání dětí a zůstávala jsem i na bohoslužby.

Tak nějak jsem si myslela, že křesťanem jsem a že křesťana dělá křesťanem to, co jsem dělala: byla jsem hodná, ve škole se snažila, o Bohu jsem toho věděla už dost, chodila jsem do sboru, taky jsem se modlila (tak, jak jsem to odkoukala od ostatních lidí). To jsem si myslela až do svých 13 let, kdy mě maminka poslala na anglický křesťanský tábor, abych si zlepšila angličtinu. Tam jsem poznala mladé lidi, kteří o sobě říkali, že jsou křesťany.

Bylo to na nich vidět. Třeba tím, že se navzájem měli v úctě. Tím, jak mluvili o Bohu a Ježíši Kristu. Začala jsem více přemýšlet o tom, že oni jsou křesťané a já taky. Co mají oni a já ne?

S tou otázkou jsem odjela. Ještě jsem toho musela hodně slyšet, než jsem došla k odpovědi na svou otázku. Po roce od onoho tábora mi začaly docházet všelijaké věci. Například to, že o Bohu jsem sice věděla, ale nepozvala ho do svého života. Bála jsem se, že bych si už nemohla dělat to, co jsem chtěla já.

Taky to, že jsem nebyla úplně tak hodná a dobrá, jak jsem si o sobě myslela – například to, že jsem spolužačce ukradla pero, které se mi líbilo, a pak že jsem kolikrát mamince lhala. To všechno byly věci, které se Bohu nelíbily a které Bible nazývá hříchem. A hřích vytváří velkou zeď, kterou nejde překonat.

Naštěstí v Bibli taky Bůh mluví o tom, jak se dá k Němu dostat. Poslal na svět svého syna Ježíše, aby jeho smrtí a vzkříšením, svět a lidi v něm zachránil. Ježíš o sobě říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

Znamená to uvěřit ve svém srdci, že to, co Ježíš udělal, udělal i pro mne, a poprosit Boha za odpuštění. On odpustí. A zeď zmizí. Ve svých 14 letech jsem Boha prosila za odpuštění a aby byl v mém životě a v mém srdci. Už to bude skoro 13 let, co Boha skutečně znám, a i přes lecjaké těžkosti a trápení v životě svého rozhodnutí nelituju.

"Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen." Římanům 10,9

Katka

 

 
Dopis z Izraele: 12. a 13. narozeniny

Jak se u nás slaví 12. a 13. narozeniny

Milí kamarádi!

Včera jsem se byla podívat na vystoupení šesté třídy u příležitosti dvanáctých a třináctých narozenin, které se v Izraeli hodně slaví. U děvčat se ve věku dvanácti a u kluků ve věku třinácti let očekává samostatnost, co se týče dodržování přikázání. Židé mají takové rčení: V pěti letech „chumaš“ – pět knih Mojžíšových, v deseti „mišna“ – židovské spisy asi z období Nového zákona, ve třinácti „mizva“ – přikázání. Například, když se v Izraeli o dni smíření Židé postí od jídla i pití, účastní se půstu i chlapci a děvčata, kteří už mají za sebou „bat-bar mizva“, což jsou ty velké narozeniny. Největší důležitost tomu přikládají ortodoxní Židé, protože žijí podle náboženských pravidel, ale i všichni ostatní rádi tuto příležitost slaví. V synagogách se čte každý týden určitý oddíl z Tóry (pěti knih Mojžíšových). Podle toho, který biblický oddíl právě připadá na datum narození, se dítě připravuje na předčítání a u nás ve škole všechny děti píšou k tomu oddílu pojednání.

Asi se divíte: Proč se připravovat na předčítání? Jestli jde třeba o přednes...

V hebrejštině se nepíší žádné souhlásky. Ty se jen značí tečkami a čárkami pod písmenky, ale jen pro začátečníky. V knížkách ani novinách a ani v původním biblickém textu nejsou! Představte si třeba české slovo řádění. V hebrejštině by se napsalo řdn, takže byste ho mohli číst také jako řadění ale třeba i ředění. Možná vás napadnou ještě další možnosti.

Takže už asi chápete, že pokud má ortodoxní chlapec před velkým shromážděním v synagoze předčítat, vyžaduje to dlouhou přípravu. Texty se čtou podle určité melodie.

Tak abych se vrátila do naší školy. Z celé scénky se mi nejvíc líbilo, když čtyři děti přestavovaly čtyři pramatky židovského lidu: Každá z nich zpěvem vyprávěla svůj příběh:

Sára o tom, jak jí přišli ve sto letech zvěstovat, že bude mít miminko a jak se musela smát.

Rebeka o tom, jak jí Abrahamův služebník z daleka přivedl k Izákovi a o dvojčatech, která se jim o mnoho let později narodila.

Ráchel o tom, jak ji Jakob miloval a sedm let pro ni sloužil, a pak mu dal její táta Leu.

Lea si stěžovala, že nebyla milována a vyprávěla o tom, že porodila Jákobovi šest synů.

V refrénu zpívaly: „Jsme vaše babičky, babičky vašich babiček, babičky babiček. Bylo to velmi vtipné, všechny měly dlouhé blonďaté paruky.

Maminka mi říkala, že když jako dítě slýchávala tyto příběhy na dětské skupince ve sboru, připadaly jí jako pohádky dávné minulosti. Tady v Izraeli snad každý Žid věří tomu, že Sára, Rebeka, Ráchel a Lea byli jeho pra, pra, pra, prababičky. Já tomu také věřím a cítím se skoro jako bych do té rodiny také patřila. I když naším praotcem byl samozřejmě Čech.

Daniel

 

 
Petr Plaňanský: Co udělat se strachem?

Ahoj kamarádi, moc by mě zajímalo: Čeho se nejvíc bojíte?Když jsem byl malý kluk, tak jsem se bál tmy. Asi nejhorší chvíle pro mě nastaly v okamžiku, kdy mě maminka poslala pro brambory do sklepa. Tam jsem musel ujít několik kroků, než jsem se dostal k vypínači žárovky. Jakmile jsem si rozsvítil, bylo zase dobře. Říká se, že strach má velké oči. A něco asi na tom bude, protože očima strachu věci vnímáme jako mnohem horší, než ve skutečnosti jsou.

O tom, jak se můžeme postavit strachu, vypráví náš dnešní příběh:

...

U armády se jednoho dne objevil mládenec David, povoláním pastýř stáda oveček svého otce, který přinesl

...

...ten obr před ním byl ohromný a ani král si na něj přece netroufl. Ale DAVID SE ROZHODL DŮVĚŘOVAT BOHU a připomínal

...

Petr Plaňanský

(celé v časopise)


 

 

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 Další > Konec >>

JPAGE_CURRENT_OF_TOTAL

KOLIK LIDÍ JE ONLINE

Máme hostů: 2 připojeno

ČÍSLO 5 2013

ČÍSLO 4 2013

ČÍSLO 3 2013

ČÍSLO 2 2013

ČÍSLO 1 2013