Kroky

V životě se střídají radosti i starosti. V minulém čísle jsem se s vámi dělila o tři radosti, tentokrát to jsou starosti.

Vy, milí čtenáři, znáte Štěpána a Káju z dopisů, které pravidelně už několik let pro vás do časopisu posílají. Teď jim k těm „normálním“ starostem přibyly nezaviněné problémy ve škole a to dost velké.

Takovým stinným životním úsekem prochází i teta Míša.

Slunné i deštivé a podmračené dny se střídají nejen jako počasí v přírodě, ale i v životě každého člověka. Život je jako cesta, velký rozdíl je ale v tom, jestli ty moje kroky vedou po cestě za Pánem Ježíšem. On totiž slíbil, že s námi je.

Boží úmysly s námi jsou o pokoji a ne o trápení. Někdy si třeba ověřuje, jestli Ho máme rádi a jak moc Mu důvěřujeme. On to ví, ale chce, abychom si uvědomili i my, jak na tom jsme.

Jako Boží děti jsme vlastně sourozenci a můžeme se za sebe přimlouvat. Apoštol Pavel to dělal také. Můžeme spolu sdílet svoje radosti i starosti, jedni druhým pomáhat to břemeno nést.

A tak vám to píšu. Můžete se za ně přimlouvat také a můžete jim třeba napsat, že jejich články čtete a jestli vám pomáhají nebo dělají radost.

Za všechny spolupracovníky zdraví a krásné prázdniny přeje

Irena Zemanová

Ahojky – tak jsem tu zas na pokec! Ale musí to být rychlovka. Před koncem roku nemám moc času – doháním ve škole, co jsem přes rok zpackal. Cože, vy taky? Tak to mě těší, že v tom nejsem sám.

Ale abych nezapomněl, co jsem to vlastně chtěl.... Na něco zajímavého jsem přišel ve čtvrtek po školním fotbalovém zápase.

„Ježíši!“ v každé větě

Letěl jsem jako blázen, abych stihnul mičudu. Atmosféra nádherná, všichni mě povzbuzovali a já jsem věděl, že tenhle vítězný gól si prostě střihnu. „Ježíši, dělej...“, slyšel jsem odevšad. A potom nádherné: „Góóól!!!“ „Ježíši, seš frajer!“ poplácával mě kámoš po zádech. „Ježíši Kriste, tys to trefil,“ přidal se další. „Pane Bože, to byla parádička!“ Jedna pochvala následovala druhou. „Ježíšmarja, seš k zulíbání,“ přidala po zápase ještě ta pěkná brunetka z béčka. Připadal jsem si jako v nebi...

Ty jsi fakt „Ježíš“?

Tichý hlas k mému srdci mi tiše pogratuloval a pak se mě zeptal, kdo ten poslední gól dal doopravdy. Moc jsem mu nerozuměl. Všichni přece viděli, že ten hrdina jsem byl JÁ!!!!! Rozčílilo mě, že se může tak hloupě ptát.

„No, jen že na tebe všichni volali „Ježíši“. Já si myslel, že se jmenuješ Radim. Nebo je to tvoje přezdívka?“ Trochu si ze mě utahoval, ale už jsem se „nečertil“. Pochopil jsem, že mi chce něco důležitého říct.

Ježíš – světlo světa

Tichý hlas mě postrčil, abych nejprve otevřel tu starou knihu psanou divným jazykem. Pořádně jsem ji prozkoumal. Hmm, Bible!? Asi se v ní dozvím něco o tom „Ježíši“. A taky že jo. Bylo to docela zajímavé čtení (vřele doporučuji). Můj tichý společník mi trpělivě vysvětlil, že právě Ježíš je tím světlem, co může ze srdce vyhnat tmu. Aha. Vzpomněl jsem si, že jsem si chtěl do srdce posvítit baterkou. A teď se mi konečně rozsvítilo v hlavě. Ale jen na chvilku – proto jsem znovu otevřel starý sentimentální deník neznámé krásky.

Můj milý deníčku!

Pořád musím myslet na trápení.... Kdo ho nemá? Já si můžu oči vyplakat, když si vzpomenu na drahého P. – trápím se, trápím a trápím. A tak se jen vracím do starých časů a hledám, jak se toho svého trápení zbavit. Minulý týden jsem v kostele zaslechla, že nejvíc mi rozumí Ježíš. Napřed jsem vůbec nevěděla, kdo to je, ale Bible mi pomohla. Když jsem si o něm četla, zdál se mi takový vzdálený. Ale později jsem si s ním začala povídat, můj milý deníčku, tak jako s tebou. A vždycky, když jsem si mu postěžovala, měla jsem pocit, že se mi ulevilo. A proto jsem s ním trávila čím dál tím více času.

Zjistila jsem, že ten úžasný člověk – Ježíš, vlastně není člověk. Že je to Bůh sám, který nás přišel navštívit v těle. Jen škoda, že se lidé k němu nechovali jako k vzácné návštěvě. Tolik dobrého toho pro ně udělal. Uzdravoval nemocné a posedlé, zázračně nakrmil několik tisíc lidí, projevoval lásku k dětem a dokonce i křísil mrtvé. Ono se říká: „za dobrotu na žebrotu“. Tak dopadl i On. Místo uznání Jej ukřižovali jako nějakého zločince. Lidé prostě ukřižovali Boha.

Ježíš je Bůh...

Dál se číst nedalo. Písmena byla rozmazaná, asi slzy …. No. Do smíchu mi taky není. Chápu, že Ježíš mohl být skutečným Bohem – byl na to dost výjimečný. Ale že se Bůh nechal ukřižovat? To mi hlava nebere. Proč? Já, kdybych byl Bůh, tak bych udělal takové zemětřesení, že by se všichni na místě propadli i s těmi hřebíky!

Tichý hlas k mému srdci mi vysvětlil, že Ježíš, tedy vlastně Bůh sám, se nechal ukřižovat dobrovolně. Kromě sebe totiž nechal přibít na kříž i všechny hříchy a všechny nemoci a trápení, co kdy svět viděl. A důvod? Chtěl, aby to hezké, co v rajské zahradě umřelo a proměnilo se v tmu, mohlo znovu přijít na svět, znovu se narodit...

... a chce do mého srdce

Už vím. Ne světlo baterky. Ježíš vyžene tmu z mého srdce. Jak ho tam ale nacpu? Zrovna, když jsem se na to chtěl zeptat, začal řvát mobil na stole.

„Ježíši, proč ti pořád zvoní ten mobil..,“ ozvalo se z kuchyně. No jo, tak i mámě budu muset vysvětlit, že nejsem „Ježíš“ a že ještě stále přijímám gratulace za ten zlatý gól.

Ahojky, Radim

Dvojitý výlet do Hastingsu

Ahoj kamarádi z Kroků,
chtěla bych vám napsat, co se mi přihodilo v květnu v Anglii. Z naší školy jelo asi 13 dětí na poznávací zájezd do Anglie. Také můj bratranec Michal, který je i mým spolužákem.

Naši mi nejdřív vůbec nechtěli dovolit vzít s sebou mobil. Ale pak svolili, protože se domluvilo, že všechny děti dostanou číslo telefonu na paní učitelku pro případ, že by se ztratily.

Všechno bylo fajn. Psala jsem si s rodiči sms. Mamka mě večer upozorňovala, že si mám vzít léky a přála mi dobrou noc a žehnala mi na nový den.

Při cestě z Hastingsu se mě najednou paní učitelka ptala, kde mám mobil. Neměla jsem ho. Skoro se mi zastavilo srdce. Mobil jsem ztratila.

A víte, jak se to dozvěděla paní učitelka?

Nějaký pán našel můj mobil, podíval se do seznamu a zavolal mamce. Mamka volala paní učitelce zpátky do Anglie, ale ta měla telefon vypnutý. Pak zkusila moji spolužačku, ale ta hovor vypípla. No jasně, volalo neznámé číslo a navíc to byl hovor do zahraničí. Nakonec mamka zavolala Michalovi. Ten ji má v seznamu a hovor přijal. Vyhrkla, ať to nepokládá a hned jí dá paní učitelku. Tak jsem se dozvěděla, že vlastně nemám mobil a vraceli jsme se do Hastingsu, kde mi ten pán telefon předal.

Možná by si hodně lidí řeklo, že to byla náhoda, když ten pán, co mobil našel, byl Čech žijící v Anglii, že to byla náhoda, když měl Michal zapnutý telefon a v tom hluku autobusu ho slyšel.

Ale já nevěřím na náhody. Já věřím, že se o mě stará Bůh.

Vaše Kája

...

Proč vám radím zachovat Boží pravidlo 6:1 i o prázdninách? Protože člověk si přirozeně myslí, že řád a pravidla jsou něčím, co jej omezuje. Ale dokážete si představit Sudoku bez pravidel? Já tedy ne. To už by nebyla žádná zábava, jen chaos. Stejně jako vám hlavolam hlavu nepoláme, tak ani „práce“ ne. Jen tak ji totiž může vystřídat o to větší radost z odpočinku. Radost z prázdnin.

...

váš strýček misionář
Radek Kalenský

(celé v časopise)

Počítačová hra:
stačí si správně vybrat...

O ohni se říká, že je „dobrým sluhou, ale špatným pánem“. Toto varování přitom můžeme bez mrknutí oka přenést do světa počítačových her.

Rozhodně na následujících řádcích nechceme kázat útěk od počítačů a dštít oheň a síru na elektronické hry. Mají mnoho užitečných funkcí: některé vzdělávají, učí spolupracovat, nabízejí možnost realizovat si své sny, bystří postřeh, procvičují v cizích jazycích... Samozřejmě, že každá hra má své přínosy jiné a...

...

Tomáš

(celé v časopise)

...

Na vztahu Davida a Saula je zvláštních hned několik věcí. David patřil ke královu dvoru – jednak jako udatný bojovník, který porazil Goliáše, a také jako nadaný hudebník, jehož chvály dodávaly králi klid a potěšení. Jednoho dne se ale věci zvrtly. Král čím dál víc zapomínal na Boha a také začal žárlit na Davida, který byl ve velké oblibě lidu. Král začal propadat záchvatům vzteku a dělal spoustu dalších nerozumných věcí, které...

...

Petr Plaňanský

(celé v časopise)

Když mně téměř před půl stoletím bylo 13 let, byl jsem ještě dítě. V dnešní době jsou třináctiletí mnohem starší… ale já taky. Tak už hlavně vzpomínám. Třeba jak tehdy byly silnice hlavně na fotbal a na hokej, a když jsme na kolech závodili v místním okružním parku, stál jsem na křižovatce s roztaženýma rukama, zastavil autobus č. 67 a až jsme závod ukončili, tak jsem autobus pustil. Řidič mi zamával a my kluci jsme byli hrdiny ulice. Injekční stříkačky nebyly moc ani v ordinacích, natož na ulicích a pro mléko se chodilo s konvičkou do mlékárny. Ke snídani jsme měli chleba s povidly, oběd byl domácí teplý s polévkou, protože maminka byla s námi doma a neuměl jsem si představit, co bych dělal v družině. Družináři nám záviděli. Po obědě trochu učení a hned ven. Nejhorší bylo opustit partu každou středu, pátek, sobotu a neděli. To jsme úderem páté odpolední museli domů, vymydlit se a s rodiči do našeho křesťanského sboru. Jejejej – to se nám kolikrát nechtělo… a až jsme byli v partě tři bráši, tak to odešla půlka mančaftu a to už bylo všem ostatním podezřelé. A přiznat se k tomu, že jdeme do církve, to chtělo fakt odvahu – ne kvůli komunistům – hlavně kvůli kamarádům, protože Ti se nám přinejmenším divili.

Při fotbale byl hlad a tak jsme často klepali mamince na okno. Po ruce byl vždy chleba s hořčicí a někdy i podmáznutý máslem a když na tom byla ještě cibule, měli jsme hlad nejméně na 4 krajíce.. Jenže jednou nebyl žádný krajíc!

A po chvíli hlad přešel ve strach a fakt dost velký strach. Nešlo o chleba, ale maminka neotevírala okno. Klepal jsem, zvonil, klepal, zvonil …a nešlo mi to do hlavy. Klíče jsem neměl, maminka byla přece pořád doma a najednou – kde je? V hlavě mně proběhl film celé výchovy z nedělní školy a hlavně o tom, jak teta Irena občas vykládala, že Pán Ježíš si pro svoje lidi přijde a ti nevěřící tady zůstanou. Že by už? A já na ulici? Fakt jsem měl hodně nahnáno. Tento úlek nezahnala ani skutečnost, že maminka se za chvíli objevila v okně i s chlebem. Na to jsem nezapomněl ani na jednom tajném letním táboře s naší nedělní školou, kde jsme četli příběh o *Knoflíkovém klukovi. Když jsem v neděli jel z tábora domů, už v autobuse jsem si říkal, tak s tím „uvěřením“ už nemohu déle čekat. Věděl jsem z Bible všechno, horší bylo, že jsem moc nevěděl o vlastních hříších. Ale věděl jsem, že hříchy mám a mít je nechci. Tak v noci, když všichni spali, jsem to Pánu Ježíši vyklopil. Prosil jsem za odpuštění a za přijetí do Jeho náruče. Byla neděle ráno, a to ráno jsem to ještě stydlivě zapřel. Ve vchodu do sboru mě čekal „strýček z tábora“ a ptá se: Tak co se to stalo? Já suše, že nic. A toto zapření už nechci prožít. Mrzí mne dodnes. Brzy jsem to napravil a nejen strýček měl radost…

No a dnes jsem o půl století starší. Za tu dobu jsem prožil ledaco, ale toto bylo mé nejdůležitější a výborné rozhodnutí. Žiji z něho dodnes a úplně to stačí. A neměnil bych!

Aleš

MUŽ PODLE BOŽÍHO SRDCE

...

lže, vyhrožuje

...

přidal se na stranu nepřátel

...

selhal

...

Jak je možné, že je „mužem podle Božího srdce“?

...

Mám za to, že David...

• Byl člověkem z masa a kostí – stejně jako ty a já.
• Prožíval radosti i smutky – stejně jako ty a já.
• Prožíval vzestupy a pády – stejně jako ty a já.
• A hřešil. Stejně jako ty a já!!

Měl však ducha pokání. To znamená, že si vždy uměl přiznat svou chybu a prosit Boha o odpuštění. A i když upadl, věděl, že z Boží milosti může vstát a jít dál. Boha miloval, ctil a žil před ním v bázni a pokoře.

...

S láskou teta Míša

(celé v časopise)

Kdo mě volá?

Co mě to tak studí? A kde to jsem? Nemůžu otevřít oči, protože mám přes ně převázanou nějakou látku.

Chci se pohnout, ale nejde mi to. Jsem svázaný úplně...

...

Co to bylo? Takže jsem se před chvílí nepřeslechl. Někdo v dálce naléhavě volá.

...

... přítele, který má v očích slzy radosti. Mnozí si mě s úžasem prohlížejí.

Ještě úplně nechápu, co se tu děje, ale rozhodně se cítím výborně a zdráv. Sláva Hospodinu!

...

Zdeňka Sedláčková

(celé v časopise)

...

Má to ale háček.

Josef – i když se stal významným mužem, zůstal v srdci pokorným před Bohem.

David – i když vedl vítězné války a byl mocným králem, zůstal v srdci pokorným před Bohem.

Pokora je něco, co v současné době není vůbec IN. Je to skoro jako cizí slovo. Ale jak pro koho.

Být pokorný před někým, kdo je největší, nejmocnější a nejmoudřejší a hlavně má mě rád, není ani hloupost ani zbabělost.

...

IrZe

(celé v časopise)