Kroky

 
  • Increase font size
  • Default font size
  • Decrease font size
  • default color
  • blue color
  • green color
Home
ČÍSLO 3/12


Mám dva favority

...

to ale háček.

Josef – i když se stal významným mužem, zůstal v srdci pokorným před Bohem.

David – i když vedl vítězné války a byl mocným králem, zůstal v srdci pokorným před Bohem.

Pokora je něco, co v současné době není vůbec IN. Je to skoro jako cizí slovo. Ale jak pro koho.

Být pokorný před někým, kdo je největší, nejmocnější a nejmoudřejší a hlavně má mě rád, není ani hloupost ani zbabělost.

...

IrZe

(celé v časopise)

 

 
Pro detektivy

Kdo mě volá?

Co mě to tak studí? A kde to jsem? Nemůžu otevřít oči, protože mám přes ně převázanou nějakou látku.

Chci se pohnout, ale nejde mi to. Jsem svázaný úplně...

...

Co to bylo? Takže jsem se před chvílí nepřeslechl. Někdo v dálce naléhavě volá.

...

... přítele, který má v očích slzy radosti. Mnozí si mě s úžasem prohlížejí.

Ještě úplně nechápu, co se tu děje, ale rozhodně se cítím výborně a zdráv. Sláva Hospodinu!

...

Zdeňka Sedláčková

(celé v časopise)

 

 
Příběhy z historie

MUŽ PODLE BOŽÍHO SRDCE

...

lže, vyhrožuje

...

přidal se na stranu nepřátel

...

selhal

...

Jak je možné, že je „mužem podle Božího srdce“?

...

Mám za to, že David...

  • Byl člověkem z masa a kostí – stejně jako ty a já.
  • Prožíval radosti i smutky – stejně jako ty a já.
  • Prožíval vzestupy a pády – stejně jako ty a já.
  • A hřešil. Stejně jako ty a já!!

Měl však ducha pokání. To znamená, že si vždy uměl přiznat svou chybu a prosit Boha o odpuštění. A i když upadl, věděl, že z Boží milosti může vstát a jít dál. Boha miloval, ctil a žil před ním v bázni a pokoře.

...

S láskou teta Míša

(celé v časopise)

 

 
Krok za krokem s Ježíšem: Třináctiletý

Když mně téměř před půl stoletím bylo 13 let, byl jsem ještě dítě. V dnešní době jsou třináctiletí mnohem starší… ale já taky. Tak už hlavně vzpomínám. Třeba jak tehdy byly silnice hlavně na fotbal a na hokej, a když jsme na kolech závodili v místním okružním parku, stál jsem na křižovatce s roztaženýma rukama, zastavil autobus č. 67 a až jsme závod ukončili, tak jsem autobus pustil. Řidič mi zamával a my kluci jsme byli hrdiny ulice. Injekční stříkačky nebyly moc ani v ordinacích, natož na ulicích a pro mléko se chodilo s konvičkou do mlékárny. Ke snídani jsme měli chleba s povidly, oběd byl domácí teplý s polévkou, protože maminka byla s námi doma a neuměl jsem si představit, co bych dělal v družině. Družináři nám záviděli. Po obědě trochu učení a hned ven. Nejhorší bylo opustit partu každou středu, pátek, sobotu a neděli. To jsme úderem páté odpolední museli domů, vymydlit se a s rodiči do našeho křesťanského sboru. Jejejej – to se nám kolikrát nechtělo… a až jsme byli v partě tři bráši, tak to odešla půlka mančaftu a to už bylo všem ostatním podezřelé. A přiznat se k tomu, že jdeme do církve, to chtělo fakt odvahu – ne kvůli komunistům – hlavně kvůli kamarádům, protože Ti se nám přinejmenším divili.

Při fotbale byl hlad a tak jsme často klepali mamince na okno. Po ruce byl vždy chleba s hořčicí a někdy i podmáznutý máslem a když na tom byla ještě cibule, měli jsme hlad nejméně na 4 krajíce.. Jenže jednou nebyl žádný krajíc!

A po chvíli hlad přešel ve strach a fakt dost velký strach. Nešlo o chleba, ale maminka neotevírala okno. Klepal jsem, zvonil, klepal, zvonil …a nešlo mi to do hlavy. Klíče jsem neměl, maminka byla přece pořád doma a najednou – kde je? V hlavě mně proběhl film celé výchovy z nedělní školy a hlavně o tom, jak teta Irena občas vykládala, že Pán Ježíš si pro svoje lidi přijde a ti nevěřící tady zůstanou. Že by už? A já na ulici? Fakt jsem měl hodně nahnáno. Tento úlek nezahnala ani skutečnost, že maminka se za chvíli objevila v okně i s chlebem. Na to jsem nezapomněl ani na jednom tajném letním táboře s naší nedělní školou, kde jsme četli příběh o *Knoflíkovém klukovi. Když jsem v neděli jel z tábora domů, už v autobuse jsem si říkal, tak s tím „uvěřením“ už nemohu déle čekat. Věděl jsem z Bible všechno, horší bylo, že jsem moc nevěděl o vlastních hříších. Ale věděl jsem, že hříchy mám a mít je nechci. Tak v noci, když všichni spali, jsem to Pánu Ježíši vyklopil. Prosil jsem za odpuštění a za přijetí do Jeho náruče. Byla neděle ráno, a to ráno jsem to ještě stydlivě zapřel. Ve vchodu do sboru mě čekal „strýček z tábora“ a ptá se: Tak co se to stalo? Já suše, že nic. A toto zapření už nechci prožít. Mrzí mne dodnes. Brzy jsem to napravil a nejen strýček měl radost…

No a dnes jsem o půl století starší. Za tu dobu jsem prožil ledaco, ale toto bylo mé nejdůležitější a výborné rozhodnutí. Žiji z něho dodnes a úplně to stačí. A neměnil bych!

Aleš

 

 
Petr Plaňanský: Komu patří pomsta?

...

Na vztahu Davida a Saula je zvláštních hned několik věcí. David patřil ke královu dvoru – jednak jako udatný bojovník, který porazil Goliáše, a také jako nadaný hudebník, jehož chvály dodávaly králi klid a potěšení. Jednoho dne se ale věci zvrtly. Král čím dál víc zapomínal na Boha a také začal žárlit na Davida, který byl ve velké oblibě lidu. Král začal propadat záchvatům vzteku a dělal spoustu dalších nerozumných věcí, které...

...

Petr Plaňanský

(celé v časopise)

 

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 Další > Konec >>

JPAGE_CURRENT_OF_TOTAL

ČÍSLO 1 2014

ČÍSLO 6 2013

ČÍSLO 5 2013

ČÍSLO 4 2013

ČÍSLO 3 2013