Kroky

Prázdniny jsou za námi a škola je před námi - to ví rodiče i děti, všichni naši čtenáři.

S KROKY, které držíte v ruce, se v dopisech našich dopisovatelů ohlédneme zpět za prázdninami, ale také trochu se připravíme na to, co nás čeká, co je před námi. Některé nové úkoly se mohou zdát jako hory, ale Awana nám radí, jak na ně. Budeme se muset často rozhodovat a býváme nerozhodní i bezradní. Ale my víme, na koho se můžeme a máme obracet, kdo nám dává radu a chce nás vším provést. Nerozhodný byl i Barák a Bůh dal svémi lidu vítězství. Ve škole se často setkáváme se závistí. Jak na ni nám poradí Kuba. Jak na další problémy, se kterými se setkávají starší žáci, se dozvíme z Dopisů důvěry. A všichni si už mohou začít cvičit myšlení nad Zatoulanými oříšky a s Louskáčkem. Přinášíme změnu = vylepšení. Jak jste úspěšní v hledání správných odpovědí se dozvíte někde už v tomto čísle. Vyluštení slouží jako kontrola, ne přímo nápověda.

Budeme rádi, když vám přinášené náměty poslouží jako téma pro rozhovory doma či v klubu nebo besídce a dorostu. Je moc dobré umět o tom, na co myslím, o čem přemýšlím, mluvit a svoje názory, které mohou být jiné, než mají spolužáci, umět obhájit. Víra v Boha a důvěra v Jeho lásku a moc není „berlička“, ale jistota, která je pevná, i když všechno kolem nás se mění, třeba střídá a kymácí.

S přáním pevné půdy pod nohama všechny zdraví

Irena Zemanová

Začalo to docela nenápadně, obyčejně. Táta hrál trochu na kytaru a zpíval si písničky od táboráků. Když děti, byly to kluk a děvče, povyrostly, zpívaly s ním. Jak jim přibývalo let, přibývalo i písniček. Z dětských a dorostových křesťanských pobytů to byly písničky i s jinou tématikou: o lásce, ale i Boží, o věrnosti, ale nejen lidské, o víře a o naději, chvály. To už kytaru držel pevně v rukou Jirka a s Magdou byli dobrá dvojka, ke které se přidávali další.

Časem k nim přibyla...

...

Kamarádi, nenechte za sebe zpívat radio nebo MP3. Možná má táta nebo máma taky doma kytaru a bude vám to pěkně ladit. Když ne hned, tak to nevzdávejte, ovoce se taky sklízí až po čase.

IrZe

(celé v časopise)

...

Sportovci z Čech a Moravy se účastnili her už v letech 1900-1912 za Čechy jako součást Rakouska-Uherska. Později Československo se účastnilo her v letech 1920 – 1992 a získalo celkem 168 medailí. Neúčastnilo se pouze jednou a to na letních olympijských hrách 1984 v Los Angeles, z politických důvodů. Tradiční sportovní disciplíny, ve kterých jsme získali nejvíce medailí byly:

Gymnastika, atletika, zápasení a ze zimních sportů lední hokej a skoky na lyžích. Nejúspěšnější sportovkyní z této doby byla gymnastka Věra Čáslavská, která získala 7 zlatých medailí a Emil Zátopek, vytrvalostní běžec se 4 zlatými. Česká republika se olympijských her poprvé účastnila jako samostatný stát v roce 1994 a od té doby se zúčastnila všech letních i zimních olympijských her. Sportovci z České republiky celkově vyhráli 33 medailí na letních hrách hlavně v kanoistice, střelbě a atletice. K nejúspěšnějším sportovcům patří Jan Železný, Roman Šebrle, Martin Doktor, Martina Sáblíková, Barbora Špotáková a další...

...

-dp-

(celé v časopise)

NENÍ MEDVÍDEK JAKO MEDVÍDEK

...

„Máte pravdu, pane profesore, asi ano. Anebo je tu ještě s jiným záměrem, o kterém zatím nevíme.“ „Tak tak, netopýrku. Ale my tomu budeme říkat záhada stvoření, viď?“ Pan profesor na mě zamrkal a začal si poznámky o želvušce zapisovat do počítače. Ještě chvíli jsem hleděl na legrační obrázek mikroskopického tvora, který by bez lidských přístrojů nebyl nikdy objeven. A pak, že Bůh je v rozporu s vědou. Kdepak. Člověk má za úkol objevovat a využívat poznání. Jen by měl vědět, kdo za tím poznáním stojí.

...

Iveta Doleželová

(celé v časopise)

HOLKY TO PROŽÍVAJÍ TAKTO...

...

A KLUCI ZASE TAKTO

...

teta Míša

(celé v časopise)

ZTRACENÁ LÁSKA

...

zamilovala se do pasáčka ovcí

...

místo lásky hořkost

...

jen odpuštění uzdravuje

...

teta Míša

(celé v časopise)

Přiznávám se dobrovolně, že mi dnes do řeči moc není. Kdykoliv otevřu pusu a nadechnu se,... otřásám se bolestí. A něco pojíst? To vůbec nehrozí. Nesnáším ani teplé, ani studené, ani sladké ani slané, cítím jen tep svého srdce. Kdo to zažil, ten ví. Takhle dokáže potrápit jen bolavý zub. Přemýšlím, jak se té bolesti zbavit...

Zahájení léčby

Čistím si zuby aspoň 20x za den a poctivě vyplachuji listerinem. Občas mám pocit, že se mi uleví, ale asi je to fakt jen chvilkový pocit … Stále očekávám nějakou pozitivní změnu. NIC. Tichý hlas k mému srdci mi začal radit, že nejlepší by bylo zajít k odborníkovi. Rychle jsem jej umlčel. Žádný zubař. Poradím si sám.

Lepší člověk

Rozhodl jsem se, že se stanu lepším člověkem. Bylo to dost náročné. Hned po ránu se mi totiž roztrhl sáček s ovesnými vločkami (ty jakž takž pokoušu) a převrhl jsem sklenici s mlékem. Ovládl jsem své „sakrování“ a místo toho jsem vše hbitě uklidil. Zvládl jsem i druhou lekci – místo obvyklého „debile“ jsem se mile usmál na sestru., i když mi přepla telku v nejlepším, aby se mohla dívat na svůj oblíbený seriál. (Málem jí vypadl z ruky ovladačJ). Pak jsem vyšokoval maminku. Očekávané „a proč já“ jsem změnil na „ano mami, to nádobí s radostí umyju!“ Starostlivě mi sáhla na čelo, jestli nemám horečku. A zub? Bolí dál – žádná změna, ani nejmenší.

Dobré skutky

Zkusím to jinak. Tichý hlas k mému srdci pořád zpívá tu svou písničku o zubaři. Není třeba! Jen se dívej, jak to zmáknu! Uklizené peřiny, vytřeno, šuplíky v cajku a prádlo v komíncích (tak to prý tátu učili na vojně). Dokonce jsem se pokusil vyleštit okna. Sousedce jsem skočil do obchodu a dědovi jsem přinesl léky z lékárny. Dost dobrých skutků na to, aby zub přestal bolet? Zdá se mi, že je to mnohem lepší!!! Bylo – jen do večera. Pak se bolest vrátila v plné parádě.

Rada nad zlato

Můj společník mě tiše pohladil po čele. „Nechci se vnucovat, ale ten zoubek musí ven.“ Dobrá. Vytrhnu si jej sám. Jak? No přece uvážu zub na nit, nit na dveře pak rychle dveřmi škubnu. Provázek mi visí z pusy. Ale přivázat jej na kliku? Odvaha mi nějak došla. Tak tudy cesta nevede. Tichý hlas mi navrhl, že bychom si mohli přečíst pár stránek z „deníku neznámé krásky“. Moc jsem nechápal, jak to souvisí s mým bolavým zubem, ale asi je mi už všechno jedno...

Můj milý deníčku!

Začala jsem trávit svůj čas s Ježíšem. Tedy přesněji řečeno, čtu si Bibli a modlím se. Začíná mě však velmi bolet srdce. Vidím, jak je ovládáno nenávistí, závistí a pohrdáním. Své místo mají pomluvy, lež a urážky. Nemohu to všechno ani popsat, tak se stydím! Rozhodla jsem se, že to napravím, že se prostě stanu lepším člověkem. Hned první den ale moje snahy zcela selhaly. Podplatila jsem mlynáře, aby nám přednostně semlel mouku... Když jsem si to uvědomila, bylo už pozdě. A balvan na mém srdci ještě ztěžknul. V neděli jsem dala v kostele do kasičky třikrát více než obvykle a ještě jsem přidala žebrákovi na návsi. Potom jsem napekla vdově od vedle chleba, aby měli s dětmi co do úst. Bylo nádherné vidět její rozzářené oči. Ale ta tíha v mém srdci – nezmizela. Nedaří se mi být lepším člověkem a ani odčinit všechny ty hříchy v mém životě dobrými skutky ....!

Zásah „odborníka“

Prudce jsem zavřel deník. Tichý hlas v mém srdci spokojeně zabručel, že mi to už konečně došlo! Je to jasné jako facka. I když se pokusím změnit sebe (zlepším své chování), i když budu dělat dobré skutky (pomoc druhým) – zub mě bolet nepřestane. A i kdyby se mi podařilo jej vytrhnout, nedokážu jej dobře vyčistit a zbavit hnisu. Potřebuju zásah zubaře. Zub vytrhne, vyčistí (uleví od bolesti) a nasadí antibiotika (uzdravující proces).

Popřál jsem tichému hlasu „dobrou noc“ a doufal jsem, že do rána přežiju. Díval sena mě a jeho oči mi sdělovali, že i moje srdce potřebuje zásah „odborníka“. Začal jsem se modlit: „Pane Ježíši (On je ten pravý lékař), dávám ti své bolavé srdce. Prosím tě, vyčisti jej od hříchu. Děkuji, že jsi zemřel na kříži, aby mé srdce mohlo být uzdraveno. Amen!

Neslyšel jsem žádné „haleluja“, ale prý se v tu chvíli radovalo celé nebe. Aspoň tak jsem to četl v Bibli, když jsem ráno seděl v čekárně naší zubařky!

Ahojky, Radim

JE DOBRÉ, KDYŽ MŮŽEME NAJÍT POMOC, KDYŽ JSME NEROZHODNÍ...

...

Náš dnešní příběh nám ukazuje ještě jednu vzácnou věc: dva lidé se tu vzájemně doplňují. Bárak, který má sice bojovníky, ale je nerozhodný a Debóra, která nemá vojáky, zato je velmi rozhodná. To je dobrá kombinace a velmi užitečná spolupráce!

Z příběhu Báraka a Debóry jsem si vzal dvě rady užitečné i pro svůj život:

...

Petr Plaňanský

(celé v časopise)

Dvanáctiletá Eva se na jedné webové stránce seznámila se stejně starým Adamem (jména jsme s ohledem na oba aktéry trochu změnili, ale příběh je skutečný). Hned si padli do oka, dobře si rozuměli, Adam se ukázal jako velmi citlivý a chápající – a měl na Evu vždy čas i slova pochopení.

Po čase se ale jeho chování začalo pozvolna měnit. Už se nespokojil s pouhým povídáním, ale začal požadovat zasílání fotografií. Ovšem ne ledasjakých: chtěl, aby se Eva fotografovala svlečená. Odůvodňoval to svou zvědavostí a plachostí před ostatními dívkami. Když Eva odmítala, začal ji psychicky vydírat: že mu nevěří, že on jí pomohl tolikrát, že je vůči němu bezohledná...

Eva byla nešťastná, protože měla Adama ráda a protože se domnívala, že má svým způsobem pravdu. Přesto se jí nabídka příčila, a tak se poradila se svou největší kamarádkou – tou naštěstí byla maminka. Ta si příběh pozorně vyslechla, prohlédla komunikaci, zvedla telefon a zavolala policii. Pro tu už nebyl problém vypátrat Adama: nebylo mu ale dvanáct, nýbrž táhlo na padesát. Následné šetření zjistilo, že podobně komunikoval s mnoha dalšími děvčaty a že část z nich se na zaslání hanbatých snímků nechala přemluvit.

Co z toho vyplývá? Nevěř na internetu nikomu, koho neznáš! Vždyť vydávat se za někoho jiného je tak snadné. Jestli nevěříš, tak si to zkus. Ovšem ne se zlým úmyslem: jen si zkus založit e-mailový účet na nějaké smyšlené jméno. Nebo si přečti jména pod nějakou internetovou diskusí. Opravdu se lidé jmenují „bublinka99“, „rex007“ nebo „klakson se nevzdává“? Asi ne, že.

Eva z popsaného příběhu se každopádně zachovala správně. Nenechala se sebou manipulovat a když se ocitla v situaci, která jí přišla neobvyklá nebo nebezpečná, šla se poradit za maminkou.

Správně se zachovala i maminka: nehubovala Evu, že se vybavuje s takovými prapodivnými lidmi. Ale pomohla jí a nemávla nad celou věcí rukou s tím, že to víc řešit nebude. Obě tak vlastně moc pomohly mnoha dalším děvčatům, která podobně rozumná nebyla.

Při používání počítače a internetu je zkrátka zapotřebí si uvědomit, jak jejich svět funguje. A že některé věci mohou být ve skutečnosti trochu jiné, než za jaké samy sebe prohlašují. Zákazy moc neřeší, naopak, pozdější střet s reálným světem může být o to bolestivější. Je dobré se ve světě počítačů postupně „zabydlovat“ a s pomocí osvíceného dospěláka objevovat jeho úskalí stejně jako úžasné stránky.

Zkrátka: snažte se být jako Eva a její maminka. A hlavně: pozor na „Adamy“!

Tomáš

Narodil jsem se před 77 lety v den pětistého dvacátého výročí upálení Mistra Jana Husa. Snad proto jsem dostal jméno Jan. Narodil jsem se sice věřícím rodičům, kteří patřili k zárodku vznikajícího Křesťanského sboru v Brně, ale v poněkud zvláštních okolnostech: narodil jsem se několik měsíců po tátově smrti, tedy jako pohrobek. V té době byly mému staršímu bráškovi 3 roky. Maminka se už nikdy nevdala, zůstala sama a věnovala se cele nám, dvěma klukům. Důležitá byla skutečnost, že jsme od nejútlejšího věku vyrůstali v laskavém, téměř „skleníkovém“ prostředí „strýčků a tetiček“ brněnského sboru, vyučováni pravdám Božího Slova v besídce (nedělní škole) a později ve sborové mládeži. V besídce jsme zpívávali “hymnu“:

Já bojovník jsem malý,
jenž málo čítám let,
já sloužím tomu Králi,
jenž brzo přijde zpět!

Ale brzy jsem byl bratřími i maminkou ujištěn, že Pán Bůh nemá vnoučata, ale jen děti, a že Božím dítětem se mohu stát jen tehdy, když vírou přijmu Pána Ježíše jako svého osobního Spasitele, který za mne zemřel, abych já nemusel zahynout na věky. Uvěřil jsem ve svých 15 letech. Jak k tomu došlo?

V tom věku jsem už ledacos věděl o hříchu, o tom, že odplata za hřích je smrt, a že bez Pána Ježíše, bez pokání, vyznání hříchů, není odpuštění, není záchrana. Navenek jsem žil jako znovuzrozený člověk: modlil jsem se, četl Boží Slovo, chodil do sboru až 5x týdně a přece jsem nemohl říct: patřím Pánu Ježíši, mám v Něm jistotu věčného života. A tak jsem se ráno budíval s obavou, jestli si Pán Ježíš už nepřišel pro “ty své“ a já tak zůstal sám, protože bráška uvěřil již před několika lety. Zmítal jsem se ve vyznávání svých hříchů, prosbách o spasení a vyhlížení té úžasné radosti, o které jsem slyšel ve svědectvích. Já jsem žádnou radost nepociťoval. Tak se jednou v nočních hodinách, když jsem znovu to vše na kolenách prožíval, stalo, že jsem Pánu řekl, že vím, že všecko o spasení z milosti v Jeho oběti a prolité krvi je pravda, že to tedy platí i pro mě a že Mu za to děkuji! Nepociťoval jsem žádnou živelnou radost, ale prožíval jsem úžasný vnitřní pokoj. Od té doby děkuji Pánu každý den – už 62 let, protože to děkování, vděčnost, to je vztažená ruka, která nejen prosí, ale také děkuje, protože přijímá! Refrén té naší hymny je mým vyznáním dodnes:

On strůjcem štěstí mého
v své lásce vždy mne má,
ve svatém boji Jeho
jsem bojovníkem já.

Jenda