Čí jsou to kroky?“ Ptáme se, když někoho slyšíme přicházet, ale do tváře mu nevidíme. I za vámi přicházejí KROKY a s nimi skupina lidí, které znáte podle jména a podle toho, s čím se s vámi sdílí, o čem píšou. Je jich 12 z různých církví, různého věku, snad se ani všichni osobně neznají, ale spojuje je touha sloužit obdarováním, které dostali, ke spolupráci se přihlásili nebo byli vyzváni. Občas se k nim někdo připojí a pomůže. Rozhodli jsme se vystoupit z tajemna a položit každému několik otázek, které by vás mohly zajímat. Představujeme vám tedy odpovědnou redaktorku Kroků Irenu Zemanovou. Jejím úkolem je hlídat, aby krok Kroků byl pravidelný a stále stejným směrem.
Kdy a jak se zkřížily kroky Tvé s časopisem KROKY?
To je velice důležitá otázka. Řekla bych, že jedna noha vyšla z mé hlavy a druhá z mého srdce. Už nějakou dobu před tím jsem přemýšlela o tom, že by děti u nás měly mít křesťanský časopis. Setkala jsem se s podobně smýšlejícím křesťanem a navázali jsme spolupráci se Slovenským časopisem pro děti Dúha. V roce 1994 na podzim začala vycházet Česká duha 4 krát v roce, od roku 1998 vychází KROKY nejdříve 5x, potom 6x v roce.
Co jsi dělala dřív?
Vystudovala jsem gymnázium, mám doplňovací maturitní zkoušky na pedagogickém gymnáziu, učit jsem ale nesměla. Byla jsem zaměstnaná jako účetní a absolvovala večerní průmyslovku s ekonomickým zaměřením a pracovala jako technička a ekonomka.
Čím jsi chtěla být, když jsi byla ve věku čtenářů Kroků? Splnily se Ti Tvé sny?
Pán Bůh splnil všechny mé sny – ve své verzi. Jako malá jsem chtěla mít papírnictví – že mi ho tatínek zařídí v místnosti, kde měl ordinaci. Ale vzpomínám si, že jako studentka jsem jednou jela v tramvaji, přemýšlela o budoucnosti a řekla – samozřejmě jen tak v myšlenkách: „Pane Bože, já bych chtěla být učitelkou“ a přidala k tomu i své důvody. Tou jsem se sice nestala na žádné státní škole, na to jsem neměla souhlas z politických důvodů, ale více než čtyřicet let jsem učila ve škole jiné – v nedělní besídce. Taky jsem tři a půl roku připravovala programy pro TWR – vysílání pro děti a čtyřicet let jsem jezdila s dětmi na týdenní prázdninové pobyty.
Ke které církvi patříš?
Patřím do Křesťanského sboru v Brně. K víře mě vedli moji rodiče, ale pro Pána Ježíše jsem se musela rozhodnout sama. Bylo mi tenkrát jedenáct let. Kdo k Tobě patří?
Manžela nemám, ale několik let jsem měla v pěstounské péči dvakrát dva sourozence. Už mají svoje rodiny, ale všichni se spolu rádi stýkáme – tak mám pět vnuků. Bydlím v domě se švagrovou a rodinou synovce, kde každý máme svůj byt.
Přináší Ti práce v redakci radost?
Určitě ano, dokonce jsou to radosti dvě: spolupracovníci a čtenáři. Spolupracovníci využívají obdarování, která dostali – rozdávají, slouží jimi. Nedělají to za odměnu, aspoň ne tady na zemi. Plní své závazky v termínu. Opakovaně se stalo, že když jeden končil – na příklad ta, která kreslila Neskutečné příběhy, sama se nabídla další. Tak se střídala i různá témata v minulých ročnících. Čtenáři většinou platí včas, někteří sponzorují časopis pro někoho dalšího (někdo i dva nebo tři), využijí příležitosti, aby nám napsali, co jim Kroky přináší: manželovi inspiraci pro kázání, téma pro práci s dorostem, čtou je rádi rodiče i prarodiče. Velmi nerada urguji předplatné, když jako zdůvodnění ukončení čtu: „…on to nečte…“ (To si pak říkám: A když si dítě nerado čistí zuby, tak to taky vzdají?)
Máš něco na srdci, co bys chtěla čtenářům vzkázat?
Aby i dál využívali toho, že jim Kroky přináší zábavu i poučení. Cílovou skupinou jsou školáci, ale Kroky přináší i příležitost být spolu doma s rodiči i v besídce a dorostu, spolu věnovat čas tématům, která přesahují současnost. Děkuji všem za povzbudivé dopisy, kritické připomínky a dobré nápady. Zůstaňte co nejdéle našimi čtenáři a doporučte časopis svým kamarádům.
Já děkuji Tobě za rozhovor.
Ptala se Bohunka Horská
